Divergent - 1.kapitola

11. srpna 2011 v 9:04 | Monii |  Veronica Roth - Divergent
KAPITOLA JEDNA


V MÉM DOMĚ je jedno zrcadlo. Je za posuvným panelem na chodbě v patře. Naše frakce mi dovoluje stát ve frontě každý druhý den za každé tři měsíce, den, kdy moje máma stříhá mé vlasy.
Sedím na židli a máma stojí za mnou s nůžkami, na zastřižení. Pramínky blond prstenců jednotvárně dopadají na podlahu.
Když skončí, bere mi vlasy z obličeje a kroutí je do uzlu. Pozoruju, jak klidně vypadá, a jak je zaměřena. Je dobře zkušená v umění ze ztrácení samy sebe. Nemůžu říct to samé o sobě. Tajně se dívám na svůj odraz v zrcadle, když nedává pozor - ne kvůli ješitnosti, ale zvědavosti. Hodně se můžu změnit vzhledově za tři měsíce. V mém odraze vidím úzkou tvář, široké, kulaté oči a dlouhý úzký nos - stále vidím tu malou holku, i když někdy v posledních několika měsících mi bylo šestnáct. Ostatní frakce slaví narozeniny, ale my ne. Bylo by to sebe shovívavé.
"Tady," řekla, když jehlicí dala chomáč vlasů na místo. Její oči zachytily můj pohled v zrcadle. Je příliš pozdě podívat se jinam, ale místo vynadání mi, se usmívá na náš odraz. Trochu se zamračeně podívám. Proč na mě zírá, místo toho, aby mě napomenula?
"Tak, dnes je velký den," řekla.
"Ano, to je." odpověděla jsem.
"Jsi nervózní?"
Na chvíli pozoruju vlastní oči. Dnes je den konání zkoušky, kdy se ukáže, kam z pěti frakcí patřím. A zítra, na Ceremoniální Volbě, budu rozhodovat o frakci; budu rozhodovat o zbytku svého života; rozhodnu se zůstat s rodinou, nebo ji opustím.
"Ne," říkám. "Testy nemusí změnit naše volby."
"Pravda." Usmívá se. "Pojďme se nasnídat."
"Děkuju. Za ostříhání mých vlasů."
Políbila mě na tvář a sklouzla pohledem na zrcadlo. Myslím, že moje matka by mohla být krásná, v jiném světě. Její tělo je štíhlé pod šedým pláštěm. Má vysoké lícní kosti a dlouhé řasy, a když nechá vlasy v noci rozpuštěné, visí jí ve vlnách po ramena. Ale musí je skrývat, než se krása promění ve zřeknutí.
Jdeme spolu do kuchyně. Ty rána, když můj bratr dělá snídani, a otcovy ruce, když čte noviny, mě hladí po vlasech, a matka s rozpaky utírá stůl - to jsou ty rána, kdy se cítím provinile, že je chci opustit.
Autobus páchne z výfuku. Pokaždé, když narazí na políčko nevyrovnané dlaždice, to hází se mnou ze strany na stranu, i když se držím sedadel, abych byla v klidu.
Můj starší bratr, Caleb, stojí v uličce, drží se zábradlí, které má nad hlavou, aby stál stabilně. Nechceme vypadat podobně. Má podobu otce, tmavé vlasy a orlí nos, a podobu matky, zelené oči a ďolíčky ve tvářích. Když byl mladší, tak sbírka rysů vypadala divně, ale teď mu to sluší. Kdyby nebyl zřeknutý, jsem si jistá, že holky ve škole by na něj civěly.
Kromě toho zdědil po mé matce i obětavost. Dal své místo mrzutému Candorskému muži v autobuse bez rozmýšlení.
Candorský má na sobě černý oblek s bílou kravatou - standardní uniforma Candoru. Jejich frakce hodnot poctivosti vidí pravdu jako černou a bílou, takže to je to, co nosí.
Mezery mezi budovami jsou úzké a silnice hladší, když jsme v blízkosti centra města. Budova, která byla kdysi nazývána Sears Tower - říkáme tomu Hub - vystupuje z mlhy, černá opora panoramy. Autobus míjí za vyvýšenou cestou. Nikdy jsem nebyla ve vlaku, ačkoli se nikdy nezastaví provoz a dráhy jsou všude. Jezdí na nich pouze vlak z Dauntless.
Před pěti lety, dobrovolní pracovníci z kraje Abnegation stavěli nějaké cesty. Začali v centru města a zpracovali jejich cestu ven, dokud nedošly materiály. Silnice, kde bydlím, jsou stále popraskané a nerovnoměrné, a jízdy na nich nejsou bezpečné. Tak či tak, auto nemáme.
Calebův výraz je klidný, když se autobus houpe a otřásá na silnici. Šedý plášť padá z jeho paže, zatímco se drží tyče, aby udržel rovnováhu. Můžu říct, že se dívá na lidi kolem sebe - snažit se soustředit na ostatní a zapomenout na sebe. Candor jsou hodnoty poctivosti, ale naše frakce, Abnegation, jsou hodnoty obětavosti.
Autobus zastavuje a já vstávám, pádím kolem muže z Candorské frakce. Chytám se Caleba za paži, když jsem zakopla o botu nějakého muže. Moje kalhoty jsou příliš dlouhé, i když nemyslím, že jsou elegantní.
Horní patra budovy jsou nejstarší ze tří budov ve městě: nižší úroveň, střední úroveň a vyšší úroveň. Stejně jako všechny budovy kolem, je vyrobena ze skla a oceli. Fasáda je velká kovová plastika, že šplhat po škole výš a výš je odvaha. Minulý rok jsem sledovala, jak jeden ze šplhajících Dauntlesských spadl a zlomil si nohu. Já jsem byla ta, která běžela pro zdravotní sestru.
"Dnes jsou talentové zkoušky," říkám. Caleb je o necelý rok starší než já, takže jsme ve škole ve stejném ročníku.
Kývne, když procházíme hlavními dveřmi. Mé svaly se pohybují ztěžka, když vcházíme dovnitř. Atmosféra je cítit hladově, když každý šestnáctiletý hltá co nejvíc, jelikož se snaží dostat do sebe co nejvíce, když je to poslední den. Je pravděpodobné, že po těchto halách už nebudeme chodit po Ceremoniálním Výběru - poté, co si máme vybrat, naše nové frakce jsou zodpovědným ukončením našeho vzdělávání.
Naše přednášky jsou zkráceny na polovinu dne, takže se všichni budeme věnovat talentovým zkouškám, které se konají po obědě. Má rychlost srdce je už zvýšená více, než obvykle.
"Ty nemáš vůbec starosti, co ti řeknou?" Ptám se Caleba.
Zastavujeme se na chodbě na rozcestí, kdy Caleb půjde na jednu stranu, směrem k pokročilé matematice, a já půjdu druhým směrem, k Frakci Historie.
Pozvedne na mě obočí. "A ty?"
Mohla jsem mu říct, že už si dělám starosti několik týdnů, co mi řeknou na dovednosti, kam patřím - Abnegation, Candor, Erudite, Amity, nebo Dauntless?
Místo toho jsem se usmála a řekla, "Vlastně ani ne."
Oplacuje mi usměv. "No…máme dobrý den."
Jdu na Frakci Historie a koušu si spodní ret. Nikdy neodpověděl na mou otázku. Chodby jsou stísněné, ale světlo přicházející okny vytváří iluzi prostoru, jsou jedním z mála míst, kde frakce kombinuje náš věk. Dnes má dav nový druh energie, poslední den mánie.
Dívka s dlouhými kudrnatými vlasy mi křičí "Hej!" u ucha a mává na kamaráda v dálce. Rukávem bundy mě plácne přes tvář. Pak, chlapec z Erudite v modrém svetru do mě strčí. Ztrácím rovnováhu a dopadám tvrdě na zem.
"Jdi mi z cesty, Stiffe," vyštěkne a pokračuje chodbou.
Můj obličej hoří. Vstávám a mizím pryč. Pár lidí se zastavilo, když jsem spadla, ale žádný z nich se nenabídl, aby mi pomohl. Jejich oči mě sledují na kraj chodby. Takové věci se teď dějí s ostatními v mé frakci - kluk, který do mě strčil, měl nepřátelské zprávy o zřeknutí, a to začalo mít vliv na způsob, jakým se teď chováme ve škole. Šedé šaty, účes prostý a nenáročné chování v mé frakci mi mají usnadnit zapomenout na sebe a jednodušší pro všechny ostatní zapomenout na mě taky. Ale teď jsem jejich cíl.
Zastavím se u okna v E křídle a čekám na Dauntless, až dospěje. Dělám to každé ráno. Přesně v 7:25, Dauntless prokáže svou odvahu tím, že skočí z jedoucího vlaku. Můj otec říká Dauntlesským "pekelní". Jsou propíchnutí, potetovaní a nosí černé oblečení. Jejich hlavním úkolem je chránit plot, který obklopuje naše město. Proč, to nevím.
Měli by mě uvést do rozpaků. Měla bych si lámat hlavu, co to odvaha vlastně je - která je jejich nejvyšší hodnotou - má to co dočinění s kovovým kroužkem, která mají v nosních dírkách. Místo toho jsou moje oči na nich přilepené všude, kde oni jdou.
Vlak řve a píská, zvuk mi rezonuje v prsou. Světlo připevněno k přední části vlaku se zapíná a vypíná, jak se vlak řítí kolem školy a na kolejích piští železo. Když projede poslední auto, hromadný odchod mužů a žen ve tmavém oblečení, se vrhají z jedoucích vagonů, někteří padají a válejí se na zemi, jiní zakopávají, než získají rovnováhu. Jeden z chlapců zahákne ruku kolem ramen dívky se smíchem.
Dívám se na ně, jak mají hloupé praktiky. Otočím se od okna a vtlačím se do davu, který jde do třídy na Frakci Historie.
Předem se chci omluvit za překlad. Není to nic geniálního a ti, co to četli v originále, tak si asi teď rvou vlasy. Nebudu se vymlouvat, že je to má první kniha na překlad (to sice je), protože někdy začít musím. Snad se budu v průběhu překladu zdokonalovat a bude se to zlepšovat. Proto mě prosím omluvte.

2. kapitola - 14. srpna, neděle
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 jennush jennush | 11. srpna 2011 v 11:05 | Reagovat

Náhodou mě se tvůj překlad líbí a těším se na další kapču. =)

2 Lucille Lucille | Web | 11. srpna 2011 v 12:07 | Reagovat

Tvůj překlad je dobrý, i pravopis.
Příběh začíná zajímavě a rozhodně se těším na další kapitolu.
Nemusíš to překládat slovo od slova (v přesném pořadí), spíš si dej pozor, aby to dávalo smysl, protože ten slovosled je někdy do očí bijící. Myslím, že pro každého je důležité, aby se to dobře četlo, ne aby to bylo perfektně přeložené podle knížky.
Jinak, fakt skvělá práce, jsi hodná, že se nám s tím děláš a já si to velmi vážím, jsem tvá nová fanynka :))

3 majky majky | 11. srpna 2011 v 13:43 | Reagovat

Wow. Skvělá kapitola ,i když to moc zezačátku nechápu ale to půjde ;-) a musím souhlasit tvůj překlad se mi líbí. Už se těším na další kapitolu :)

4 Norakiss Norakiss | 11. srpna 2011 v 14:14 | Reagovat

Jé moc díky za překlad :)

5 Jiřulka Jiřulka | 11. srpna 2011 v 21:39 | Reagovat

I já děkuji a těším se na další..

6 Kris Kris | Web | 11. srpna 2011 v 22:08 | Reagovat

Myslím, že se ti to povedlo, jen ten slovosled byl na pár místech takový pochybný :D Ale že to je tvůj první překlad docela čumim, s prominutím :)

7 Monii Monii | Web | 12. srpna 2011 v 16:40 | Reagovat

[1]:[3]:[4]:[5]:
Moc děkuju, potěší to a nakopne k dalšímu překládání :)

[2]:
Já jsem se právě snažila, aby to bylo hlavně ve správném slovosledu, aby se to vůbec dalo číst.
Jo, fanoušky nabírám ráda =D

[6]:
Já čekala, kdy napíšeš :D. Jo, já to čtu teď taky a nad některými větami můžu jenom kroutit hlavou. Moc se mi to nechce opravovat, nejspíš už to nechám tak. Jo, já taky celkem čuměla (s prominutím), když jsem přeložila jednu kapitolu... :D

Zatím se mě to nadšení drží, takže se jen modlete, aby mi to vydrželo :D. Každopádně, teď jedu na 13 dní pryč, takže se vrátím až 25.srpna. Samozřejmě jsou všechny kapitoly nastavené na data, která jsou uvedena pod různými kapitolami. Nebudu mít přístup na PC, ale aspoň si odpočinu a až se vrátím, celá žhavá se do toho vrhnu (teď si můžete sami určit, jestli je to ironie nebo ne, já sama nevím).

8 Kris Kris | Web | 12. srpna 2011 v 19:03 | Reagovat

[7]: No jo, jsem předvídatelná :D A modlím se, samozřejmě :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama