Divergent - 4.kapitola 1/2

24. srpna 2011 v 8:15 | Monii |  Veronica Roth - Divergent
KAPITOLA ČTYŘI (1/2)


NA ULICI před domem jsem o pět minut dřív, než obvykle, podle mých hodinek - které jsou jen ozdoby Abnegationu a jsou dovoleny pouze proto, že jsou praktické. Mají šedý pásek a obličej se mi odráží ve skle.
Domy v naší ulici jsou stejné velikosti a tvaru. Jsou vyrobeny z šedého cementu, s několika okny, z ekonomického hlediska, nesmyslné obdélníky. Jejich trávníky jsou od plevelu a schránky matné a kovové. Do jisté míry může být pohled sklíčený, ale pro mě neuklidňující.
Důvodem pro jednoduchost není pohrdání jedinečností, zatímco ostatní frakce to tak mají někdy vyloženo. Všechno - naše domy, naše oblečení, naše účesy - má pomoci zapomenout nám na sebe a chránit nás před marností, nenasytností a závistí, které jsou jen formy sobectví. Máme-li málo, a chceme málo, jsme si všichni rovni a nezávidíme si.
Snažím se to milovat.
Sedím na schodech a čekám na Caleba, až přijede. Netrvá to dlouho. Po chvíli vidím šedý plášť. Slyším smích. Ve škole se snažíme na sebe neupozorňovat, ale jakmile přijdeme domů, začínají hry a zábava. Můj přirozený sklon k sarkasmu stále není vítán. Sarkasmus je vždy na něčí úkor. Možná je lepší, že Abnegation chce, abych ho potlačila. Možná nemám opustit svou rodinu. Možná kdybych bojovala, aby Abnegation pracoval, můj čin se promění v realitu.
"Beatrice!" volá Caleb. "Co se stalo? Jsi v pořádku?"
"Jsem v pohodě." Je se Susan a jejím bratrem, Robertem. Když se dívám na Susan, vyvolává to ve mně zvláštní pocit, když vím, že jsem úplně jiný člověk než ten, kterým jsem byla ráno. Pokrčím rameny. "Když byl test u konce, začala jsem být nemocná. Muselo to být tou kapalinou, kterou nám dali, i když..."
Snažím se usmívat přesvědčivě. Připadá mi, že Susan a Roberta jsem přesvědčila, ale Caleb zužuje oči a dívá se na mě. Takhle to dělá vždycky, když má podezření na někoho z nečestnosti.
"Jeli jste dnes autobusem?" ptám se. Je mi jedno, jak se Susan a Robert dostali domů ze školy, ale potřebuju změnit téma.
"Náš otec dnes pracuje déle, než obvykle," říká Susan, "a řekl nám, že bychom měli strávit nějaký čas přemýšlením nad zítřejším obřadem."
Moje srdce se rozbuší při zmínce o obřadu.
"Můžete přijít pak později, jestli chcete," říká Caleb zdvořile.
"Děkuju." Susan se usměje na Caleba.
Robert na mě zvyšuje obočí. On a já jsme se na sebe dívali minulý rok jako teď Susan a Caleb. Flirtovali nesmělým způsobem známým pouze Abnegationu. Calebovy oči následují Susaniny dolů. Musím ho popadnout za ruku a vylekat ho z omámení. Vedu ho do domu a zavírám za námi dveře.
Otočí se na mě. Jeho tmavé, rovné obočí se stáhne tak, že se mezi nimi objeví rýhy. Když se mračí, vypadá spíš jako má matka, než můj otec. V okamžiku vidím jeho život stejný, jako měl můj otec: pobyt v Abnegationu, učení v obchodu, vezme si Susan a budou mít rodinu. Bude to skvělé.
To nesmí vidět.
"Chceš mi říct pravdu teď?" ptá se zlehka.
"Pravda je," řekla jsem, "neměla bych se o tom bavit. A ty by ses neměl ptát."
"Všechny pravidla porušíš, a nemůžeš porušit tohle? Dokonce ani něco tak důležitého?" Jeho obočí se opět dá k sobě a kouše se do rtu. I když jsou jeho slova obviňující, zní to, jako by zjišťoval informace - stejně jako chce mou odpověď.
Zúžím oči. "Opravdu? Co se stalo ve tvém testu, Calebe?"
Naše oči se setkají. Slyším vlak, tak slabě, že to klidně může foukat vítr přes uličku. Ale vím, že to slyším. Zní to jako Dauntless, volá mě k nim.
"Jenom… neříkej naším rodičům, co se stalo, dobře?" říkám.
Jeho oči se na mě dívají několik vteřin, a pak přikývne.
Chci jít nahoru a lehnout si. Test, chození a setkání s méněcenným mužem mě vyčerpalo. Ale můj bratr ráno udělal snídani, má matka připravila oběd a můj otec pozdě v noci večeři, takže teď je s vařením řada na mě. Dýchám zhluboka, jdu do kuchyně a začínám s přípravou na vaření.
O minutu později se ke mně připojí Caleb. Pevně svírám zuby. Pomáhá se vším. Co mi na něm vadí nejvíc, je přirozená dobrota, jeho vrozená obětavost.
Caleb a já pracujeme spolu bez mluvení. Já na sporáku vařím hrách a on rozmrazuje čtyři kousky kuřecího masa. Většina toho, co jíme, je zmrazené nebo konzervované, protože farmy jsou v těchto dnech daleko. Matka mi řekla, že jednou, kdysi dávno, tam byli lidé, kteří by nekupovali geneticky upravené produkty, protože to považovali za nepřirozené. Nyní nemáme jinou možnost.
V době, kdy rodiče přicházejí domů, je jídlo připravené a stůl je prostřený. Můj otec položí tašku ke dveřím a políbí mě na temeno hlavy. Ostatní lidé ho vidí jako tvrdohlavého člověka - příliš tvrdohlavý, možná - ale je taky milovaný. Já se snažím v něm vidět jedině to dobré; snažím se.
"Jak šel test?" ptá se. Vysypala jsem hrách do servírovací mísy.
"Fajn," říkám. Nemůžu být v Candorské frakci - frakci poctivosti. Lžu příliš snadno.
"Slyšela jsem, že tam bylo nějaké dítě znepokojeno s jedním s testů," říká máma. Stejně jako otec pracuje pro vládu, ale řídí projekty města ke zlepšení. Najímala dobrovolníky pro správu talentových zkoušek. Většinu času, ačkoli organizuje i pracovníky na pomoc méněcenným s potravami, přístřeším a pracovními příležitostmi.
"Vážně?" říká otec. Problém s talentovými zkouškami je vzácný.
"Nevím o tom moc, ale má kamarádka, Erin, mi řekla, že bylo něco v nepořádku s jedním z testů, takže výsledky musely být vyhlášeny ústně." Řekla a pokládá ubrousek vedle svého talíře na stůl. "Zdá se, že student onemocněl a byl poslán domů dřív." Máma pokrčila rameny. "Doufám, že jste v pořádku. Slyšeli jste o tom, že?"
"Ne," říká Caleb. Usmál se na mámu.
Můj bratr taky nemůže patřit do Candoru.
Sedíme u stolu. Vždy podáváme jídlo tomu, kdo je vpravo, a nikdo nejí, dokud nemají jídlo všichni. Otec nastaví ruce spolu s mou mámou a bratrem, nastavuji je i já a otec děkuje Bohu za jídlo, práci, přátele a rodinu. Ne každá Abnegationská rodina je nábožensky založená, ale můj otec říká, že bychom se měli snažit, aby tyto rozdíly nebylo vidět. Nejsem si jistá, co si o tom mám myslet.


4. kapitola (2/2) - 27.srpna, sobota
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 jennush jennush | 24. srpna 2011 v 11:23 | Reagovat

škoda, že nepřidáváš častěji. Ale jsi šikula. Já bych nepřeložila ani jednu větu. =)

2 Das Das | Web | 25. srpna 2011 v 20:51 | Reagovat

tož se těším zítra na článek. :))
celkem jsme váhala, kam tě zařadit, ale vzpoměla jsem si na naše vzdychání nad Damonem a bylo vyhráno.. :D

3 síma síma | 24. února 2012 v 17:00 | Reagovat

díky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama