Divergent - 4.kapitola 2/2

27. srpna 2011 v 16:20 | Monii |  Veronica Roth - Divergent
KAPITOLA ČTYŘI (2/2)


"Takže," říká máma tátovi. "Řekni mi."
Vezme ho za ruku a pohybuje mu přes jeho klouby palcem v malých kruzích. Zírám na jejich spojené ruce. Mí rodiče se mají navzájem rádi, ale jen málokdy projevují lásku takhle před námi. Učili nás, že fyzický kontakt je silný, takže jsem na to byla opatrná, protože jsem byla malá.
"Řekni mi, co tě trápí," dodává.
Zírám na můj talíř. Máma má ostré smysly a občas mě i překvapí, teď mě ale peskuje. Proč jsem se tak zaměřila na sebe, že jsem si nevšimla jeho hluboce zamračeného obličeje a ochablého držení těla?
"Měl jsem v práci těžký den," říká. "No, spíš to byl Marcus, kdo měl těžký den. Neměl bych si stěžovat."
Marcus je spolupracovník mého otce; oba jsou političtí vůdci. Město je řízeno radou padesáti osob, která se skládá výhradně se zástupců Abnegationu, protože naše frakce je považována za neúplatnou, kvůli našemu závazku obětavosti. Naši vedoucí představitelé jsou vybráni svými vrstevníky na jejich dokonalý charakter, morální sílu a vůdčí schopnosti. Zástupci z každé z ostatních frakcí mohou říct na schůzích konkrétní problém, ale nakonec je rozhoduje vždy rada. A zatímco rada technicky vzato rozhoduje společně, Marcus je velmi vlivný.
To bylo tak od začátku, velký mír, když byly vytvářeny frakce. Myslím, že systém přetrvává, protože máme strach z toho, co by se stalo, kdyby to nebylo: Válka.
"Je to článek o propuštění Jeanine Matthewsové?" říká máma. Jeanine Matthewsová je výhradní zástupce z Erudite, vybraná na základě jejího velkého IQ. Můj otec si na ní často stěžuje.
Dívám se. "Článek?"
Caleb mi posílá varovný pohled. Neměli bychom mluvit u stolu, když je večeře, pokud se nás nezeptají na přímou otázku. Obvykle se neptají. Naše poslouchání je pro uši dárek, říká táta. Dávají naším uším poslouchat po večeři, v obývacím pokoji.
"Ano," říká otec. Jeho oči se zúží. "Ta arogantní, samolibá - " zastaví se a odkašle si. "Promiň. Ale vydala zprávu, které útočí na Marcusův charakter."
Zvedla jsem obočí.
"Co řekla?" ptám se.
"Beatrice," promluvil Caleb tiše.
Sklopím hlavu a otáčím vidličkou znovu a znovu, dokud mi teplo neopustí tváře. Nemám ráda, když mě někdo kárá. Zvlášť, když je to můj bratr.
"Řekla," říká otec, "že Marcus je krutý a násilný a to je důvod, proč si jeho syn vybral Dauntless místo Abnegationu."
Je málo lidí, kteří se narodili v Abnegationu a chtějí ho opustit. Kdy k tomu došlo naposledy, si pamatujeme. Před dvěma lety, Marcusův syn Tobias, nás opustil a šel do Dauntlessu. Marcus byl zničen. Tobias byl jeho jediné dítě - a jediná rodina, protože jeho žena zemřela při porodu druhého dítěte. Dítě zemřelo o pár minut později.
Nikdy jsem se s Tobiasem nesetkala. Málokdy se zúčastnil společenských akcí a v našem domě na večeři se nikdy nepřipojil k jeho otci. Můj otec často tvrdil, že to bylo divné, ale teď už na tom nezáleží.
"Krutý? Marcus?" moje matka zavrtí hlavou. "Ten chudák. Jako by si ještě musel připomínat ztrátu jeho syna."
"Chceš říct, že ho syn zradil?" říká otec chladně. "Na jeho místě bych nebyl překvapený. Z Erudite nás napadají těmito zprávami měsíce. A to není konec. K dispozici toho bude více, to ti ručím."
Neměla bych promluvit znovu, ale nemůžu si pomoct. Vyhrkla jsem, "Proč to dělají?"
"Proč při této příležitosti posloucháš svého otce, Baetrice?" říká máma jemně. Je to formulováno jako návrh, ne jako příkaz. Dívám se přes stůl na Caleba, který má v očích nesouhlasný pohled.
Zírám na můj hrášek. Nejsem si jistá, že bych mohla žít v tomto závazku déle. Nejsem dost dobrá.
"Ty víš proč," říká otec. "Protože máme něco, co chtějí. Hodnocení znalostí nade vše vede k touze po moci, a který vede muže do temných a prázdných míst. Měli bychom být vděční, že víme více."
Přikývla jsem. Vím, že nebudu volit Erudite frakci, i když mé výsledky testů naznačují, že bych mohla. Já jsem otcova dcera.
Rodiče uklízí po večeři. Nenechají ani Caleba, aby jim pomáhal, protože dnešní večer jsme měli mít pro sebe v obývacím pokoji, a tak může přemýšlet o našich výsledcích.
Má rodina by mi mohla pomoct s výběrem, kdybych s nimi o výsledcích mohla mluvit. Ale nemůžu. Toriino varování se mi ozve v uších vždy, když mé odhodlání držet jazyk za zuby klopýtá.
Caleb a já jdeme nahoru po schodech a nahoře, když se naše cesty dělí, abychom šli každý do své ložnice, zastaví mě s rukou na rameni.
"Beatrice," říká a podívá se mi vážně do očí. "Měli bychom přemýšlet o naší rodině." Mluví vážným hlasem. "Ale… Ale musíme myslet taky na sebe."
Na chvíli jsem se na něj podívala. Nikdy jsem ho neviděla myslet na sebe, nikdy jsem ho neslyšela dávat důraz na něco jiného, než je obětavost.
Jsem překvapená jeho poznámkou, že jsem jen řekla, co jsem měla říct. "Testy nemusí změnit naše volby."
Trochu se usměje. "To ne, i když?"
Stiskne mi rameno a jde do své ložnice. Nahlédnu do jeho pokoje a zjišťuju, že má neustlanou postel a na stole hromadu knih. Zavře dveře. Kéž bych mu mohla říct, že jedeme přes totéž. Přeju si s ním promluvit, jak chci já místo toho, jak bych měla. Ale myšlenka, že potřebuji pomoc, příliš rychle uteče, a tak jsem zase mimo.
Jdu do svého pokoje, a když zavírám dveře, uvědomila jsem si, že rozhodnutí může být jednoduché. Bude to vyžadovat velký akt nesobeckosti, vybrat si Abnegation, nebo velký akt odvahy, vybrat si Dauntless a možná jen vybrání jednoho konce dokážu, kam patřím. Zítra budou tyto dvě vlastnosti ve mně bojovat a jen jedna může vyhrát.


5.kapitola (1/2) - 1.září, středa
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Rilik Rilik | 9. září 2011 v 16:29 | Reagovat

Ahoj, kdy se můžeme těšit na další překlad :-)

2 Pavla Pavla | 1. října 2011 v 23:31 | Reagovat

Ahojky, prosím, překládej dál... ta knížka vypadá zajímavě :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama