Divergent - 5.kapitola 1/2

27. října 2011 v 15:39 | Monii |  Veronica Roth - Divergent
KAPITOLA PĚT (1/2)


PŘIJÍŽDÍ AUTOBUS, abychom se dostali na Výběrový Obřad, který je plný lidí v šedých košilích a šedých dlouhých kalhotách. Světlý kruh slunce pálí do mraků jako konec zapálené cigarety. Já sama jsem nikdy nekouřila - oni jsou úzce spojeni domýšlivostí - ale dav Candoru kouří v přední části budovy, když jsme se dostali z autobusu.
Otáčím hlavu zpátky, abych viděla vrchol Hub, a dokonce i poté, když část zmizí v oblacích. Je to nejvyšší budova ve městě. Můžu vidět světlo na dvou hrotech na střeše z mého okna v ložnici.
Následuji rodiče z autobusu. Caleb se zdá klidný, ale to bych byla taky, kdybych věděla, co chci udělat. Místo toho mám pocit, že se mi srdce každou chvíli vyřítí z hrudi a vezmu mu ruku sama od sebe, když jdeme po schodech.
Výtah je přeplněný, takže můj otec vzal dobrovolníky z Amity, aby nás zařadil na místo. Stoupáme za ním bezvýhradně po schodech nahoru. Jsme příkladem pro naše členy z frakce a brzy tři z nás jsou pohlceni v množství šedé látky v půlce světla. Usazuju se do svého tempa. Jednotné bušení nohou v uších a stejnorodost lidí kolem mě mi dává uvěřit, že bych si mohla vybrat. Mohla bych být zahrnuta do úlu mysli Abnegationu, plánování vždy směřující směrem ven.
Ale pak mé nohy bolí, a já se snažím dýchat, a znovu jsem rozptýlená sama sebou. Musíme vyšplhat po dvaceti schodech a dostaneme se na Výběrový Obřad.
Můj otec drží ve dvacátém patře otevřené dveře a je jako strážný, když kolem něj chodí z Abnegationu. Počkala bych na něj, ale dav mě tlačí dopředu, ze schodiště do místnosti, kde se budu rozhodovat o zbytku mého života.
Místnost je uspořádaná v soustředěném kruhu. Na okrajích stojí šestnáctiletí z každé frakce. My ještě nejsme nazýváni členy; naše rozhodnutí nás dnes zasvěcuje a my se staneme členy, pokud dokončíme zahájení.
Jsme seřazení v abecedním pořadí podle příjmení, které dnes za sebou můžeme nechat. Stojím mezi Calebem a Danielle Pohlerovou, Amitskou dívkou s růžovými tvářemi a žlutými šaty.
Řady židlí pro naše rodiny tvoří další kruh. Jsou uspořádány do pěti sekcí, v důležitosti na frakci. Ne každý v každé frakci přijde na Výběrový Obřad, ale dost z nich se zdá přišlo, protože dav je obrovský.
Odpovědnost za provedení obřadu se otáčí od frakce k frakci každý rok, a tento rok má odpovědnost Abnegation. Marcus otevírá adresy a čte jména v opačném pořadí. Caleb bude volit přede mnou.
V posledním kruhu je pět kovových mís tak velkých, že by se tam vešlo celé mé tělo, kdybych byla schoulená. Každý z nich obsahuje látku, která představuje jednotlivé frakce: zelený kámen pro Abnegation, voda pro Erudite, země pro Amity, osvětlené uhlí pro Dauntless a sklo pro Candor.
Když Marcus řekne mé jméno, půjdu do středu tří kruhů. Nebudu mluvit. Nabídne mi nůž. Řízne mě do ruky a pokropím krví misku frakce, kterou volím.
Má krev je na kamení. Má krev syčí na uhlí. Nevím.
Předtím, než si mí rodiče sednou, stojí před Calebem a mnou. Otec mě políbí na čelo a tiskne Calebovi ruku na rameno, s úsměvem.
"Brzy se uvidíme," řekl. Beze stopy pochybností.
Matka mě obejme, trochu rozptýlení, mám ještě téměř celou přestávku. Sevřu čelist a zírám na strop, kde visí lucerny a naplní místnost modrým světlem. Matka mě drží celkem dlouho a to i potom, co nechám své ruce spadnout podél těla. Předtím, než odejde, skloní hlavu a šeptá mi do ucha, "Miluji tě. Bez ohledu na to, co si vybereš."
Zamračím se na její záda, když odejde. Ona ví, co možná udělám. Musí to vědět, nebo nebude cítit, co je třeba říct.
Caleb mě chytne za ruku a tiskne dlaň tak pevně, že to bolí, ale nepouštím ho. Poslední dobou jsme se drželi za ruce na strýcově pohřbu, když můj otec brečel. Potřebujeme teď vzájemnou sílu, jako tehdy.
V místnosti pomalu přijdeme na řadu. Měla bych pozorovat Dauntless a získat co nejvíce informací, kolik můžu, ale pouze se dívám na lucerny přes celou místnost. Snažím se sama sebe ztratit v modré záři.
Marcus stojí na pódiu mezi Eruditskou a Dauntlesskou frakcí. Odkašle si do mikrofonu. "Vítejte," říká. "Vítejte na Výběrovém Obřadu. Vítejte v den, kdy ctíme demokratickou filozofii našich předků, který nám říká, že každý člověk na tomto světě má právo si zvolit svou vlastní cestu."
Nebo, mě napadá, jednu z pěti předurčených cest. Mačkám prsty Calebovi, jako on mačká moje.
"Našim rodinným příslušníkům je nyní šestnáct. Stojí nad propastí dospělosti, a teď je na nich, aby si vybrali druh lidí, kterými budou." Marcusův hlas je vážný a stejnou váhu pokládá na každé slovo. "Před několika desítkami let si naši předkové uvědomili, že to není politickou ideologií, náboženským vyznáním, rasou nebo nacionalismem, který je vinou za válčící svět. Spíš zjistili, že to byla chyba osobnosti člověka - sklon lidstva ke zlu v jakékoli formě, která je. Rozdělili frakce, které usilovaly o odstranění těch vlastností, věřili odpovědnost za svět, že je v nepořádku."
Mé oči se posouvají od mís ke středu místnosti. V co mám věřit? Já nevím, nevím, nevím.
"Ti, kdo vyčítali agresi, vytvořili Amity."
Vyměňuje si úsměv s Amity. Jsou oblečeni pohodlně, v červené nebo žluté. Pokaždé, když se na ně podívám, se zdají být laskaví, milující, svobodní. Ale spojení s nimi pro mě nikdy není možnost.
Ti, kdo vyčítali nevědomost, vytvořili Erudite."
Vyloučení Erudite byla jediná část volby, které bylo jednoduché.
"Ti, kteří vinili faleš, vytvořili Candor."
Nikdy jsem neměla ráda Candor.
"Ti, kteří vyčítali sobectví, vytvořili Abnegation."
Vyčítám si sobectví.
"A ti, kteří byli obviňováni ze zbabělosti, vytvořili Dauntless."
Ale já nejsem dostatečně obětavá. Šestnáct let snažení, ale nejsem dost.
Mé nohy jsou znecitlivělé, podobně jako celé mé tělo a zajímalo by mě, jak budu chodit, až zavolají mé jméno.
"Díky spolupráci těchto pěti frakcí, žili v míru už po mnoho let, z nichž každý přispívá jinou částí ze společnosti. Abnegation splnil naše potřeby pro obětavost vůdců ve vládě, Candor nám poskytl důvěryhodného a zvukového vůdce práva, Erudite nám dodal inteligentní učitele a vědce, Amity nám dal pochopení poradců a správců, a Dauntless nám poskytuje ochranu před hrozbami uvnitř i venku. Ale z frakcí se nedostává pouze z těchto oblastí. Dáváme si navzájem daleko více, než může být dostatečně možné shrnout. V našich frakcích, nalézáme smysl, nalézáme účel, nalézáme život."
Myslím, že toto motto jsem četla v učebnici Frakce Historie: Frakce před krví. Více než rodina, naše frakce jsou to, kde patříme. Může to být pravda?
Marcus dodává, "Na rozdíl od nich bychom nepřežili."
Ticho, které následuje po jeho slovech, je těžší, než ostatní mlčení. Je to těžké s našimi nejhoršími obavami, dokonce větší než strach ze smrti: být méněcenný.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama