Divergent - 6.kapitola 1/2

27. října 2011 v 20:20 | Monii |  Veronica Roth - Divergent
KAPITOLA ŠEST (1/2)



Zaměřím své oči na podlahu a stojím mezi Dauntlesskými - narozenými v Dauntlessu, kteří se rozhodli vrátit do své frakce. Všichni jsou vyšší než já, takže když zvednu hlavu, vidím jenom na ramenou jejich černé oblečení. Když poslední dívka mění svou volbu - Amity - je čas odejít. Dauntless odchází první. Projdu kolem šedě oblečených muže a ženy, kteří byli v mé frakci, odhodlaně se dívají na něčí hlavy zezadu.
Ale musím vidět své rodiče, ještě jednou. Dívám se přes rameno na poslední chvíli, než je míjím a vím, že jsem se neměla dívat. Oči mého otce se dívají do mých, s výrazem obvinění. Zpočátku, když jsem cítila teplo za mýma očima, myslela jsem, že našel způsob, jak mě postavit na oheň a potrestat mě za to, co jsem udělala, ale ne - je mi k pláči.
Vedle něj, má matka se usmívá.
Lidé za mnou mě tlačí dopředu, pryč od mé rodiny, kdo bude poslední z nich a odejde. Můžou dokonce zůstat u skládání židlí a čištění mís. Otočím hlavu kolem a vidím Caleba v davu Erudite za mnou. Stojí mezi ostatními, třesoucíma rukama s těmi, kdo změnili frakci, kluk, který byl v Candoru. Úsměv, který nosí, je aktem zrady. Žaludek mi škube a já jsem zase pryč. Pokud je to jednoduché pro něj, mohlo by to být jednoduché i pro mě.
Dívám se na chlapce po mé levici, který byl v Eruditské frakci a nyní je bledý a nervózní, jak bych se měla cítit. Celý život jsem strávila starostmi o to, jakou stranu budu volit a nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, co by se stalo, kdybych si vybrala Dauntless. Co na mě čeká v Dauntlessu?
Dauntlesský dav nás vede na schody, místo k výtahu. Myslela jsem, že jen Abnegationští chodí po schodech.
Pak všichni začínají běžet. Slyším "jejda" a výkřiky a smích všude kolem mě, a desítky burácejících nohou v pohybu v různých rytmech. Není to obětavý zákon pro Dauntless jít po schodech; je to divoký zákon.
"Co se to tu sakra děje?" kluk vedle mě křičí.
Jen jsem zavrtěla hlavou a pokračuji v běhu. Popadám dech, když jsme doběhli do prvního patra a Dauntless proběhl skrz východ. Venku je vzduch svěží a chladné nebe je oranžové od zapadajícího se slunce. Odráží se od černého skla Hubu.
Dauntesská skupina je rozprostřena po ulici, blokuje cestu k autobusu a já sprintuju, abych se dostala k zadní části davu. Můj zmatek se rozplývá, když běžím. Nechodím běhat všude a dlouho. Abnegation odrazuje něco dělat výhradně pro své vlastní potěšení, a to je to, co se teď děje: plíce mě pálí, svaly bolí a mám divoké potěšení z našeho sprintu. Přidávám se k naší skupině a za rohem je slyšet známý zvuk: vlak za rohem
"Ale ne," bručí chlapec z Erudite. "Máme na vlak naskočit?"
"Ano," říkám, udýchaně.
Je dobře, že jsem strávila tolik času sledováním Dauntlessu, když přichází do školy. Dav se rozprostírá v rovné řadě. Vlak přijíždí k ocelovému zábradlí, jeho světlo bliká a siréna řve. Dveře každého vagonu jsou otevřené, čeká se na shromáždění Dauntlessu, po skupinách, než zbývá nové zahájení. Ti, kteří se narodili v Dauntlessu, jsou zvyklí dělat toto zahájení teď, takže jiný krok je jen odejít z frakce.
Držím krok s ostatními a zase začínám běžet. Běžíme s vlakem na několik kroků a pak se vrháme do stran. Nejsem vysoká nebo stejně silná, jako někteří z nich, takže nemůžu skočit do vagonu. Držím se vedle dveří a ramenem narážím do vlaku. Třese se mi rameno, a nakonec se natáhne Candorská dívka a vtahuje mě dovnitř. Lapám po dechu, děkuju jí.
Slyším křik a podívám se přes rameno. Krátký chlapec z Eruditské frakce s červenými vlasy se natahuje po držadle, jak se snaží dohnat vlak. Dívka taky z Eruditské frakce, se snaží chytit chlapce za ruku, napíná se, ale je příliš daleko. Padá na kolena vedle trati, kde projíždíme, a dává si hlavu do dlaní.
Cítím se nesvá. Selhal na Dauntlesském zasvěcení. Nyní je méněcenný. Může se to stát kdykoliv.
"Jsi v pořádku?" Ptá se energicky Candorská holka, která mi pomohla. Je vysoká, s tmavě hnědou kůží a krátkými vlasy. Hezká.
Přikývla jsem.
"Jsem Christina," říká, podává mi ruku.
Dlouhou dobu jsem si s nikým nepodávala ruce. Abnegationští se zdravili tím, že skloní hlavu, na znamení úcty. Beru jí ruku, nejistě a dvakrát s ní potřepu v naději, že tlačím příliš tvrdě, nebo ne dost.
"Beatrice," říkám.
"Víš, kam jedeme?" Křičí přes vítr, který fouká skrz jedny otevřené dveře do druhých. Vlak nabírá rychlost. Posadila jsem se. Bude jednodušší, abych získala rovnováhu, když jsem na zemi. Zvyšuje na mě obočí.
"Rychlý vlak znamená vítr," říkám. "Vítr znamená spadnutí. Pojď dolů."
Christina jde ke mně a opírá se o zeď.
"Myslím, že jedeme na Dauntlesské ředitelství," říkám, "ale nevím, kde to je."
"Ví to někdo?" zavrtěla hlavou a usmála se? "Je to něco podobného, prostě vyskočili z díry nebo tak něco."
Vítr se žene přes vagon, další frakce přesedávají, udeří s praskáním vzduchem a padají přes sebe. Sleduji Christinin smích, aniž ji slyším a oplacuji jí usměv.
Přes levé rameno svítí oranžové světlo od zapadajícího slunce, které se odráží od skleněných budov, a já mohu slabě vidět řadu šedých budov, které bývaly mým domovem.
Byl by teď Caleb na řadě, který by připravoval večeři. Kdo vezme jeho místo - máma nebo táta? A když budou vyklízet jeho pokoj, co tam objeví? Dovedu si představit ty knihy zaseknuté mezi prádelníkem a zdmi a knihy pod matrací. Erudovaní touží po poznání všech skrytých místech v jeho pokoji. Vždycky věděl, že si vybere Erudite? A kdyby ano, jak jsem si toho nemohla všimnout?
Jak dobrý byl herec. Jen na to pomyslím a dělá se mi zle od žaludku, protože i když jsem odešla taky, alespoň jsem nebyla dobrá v předstírání. Aspoň všichni věděli, že jsem nebyla obětavá.
Zavírám oči a vidím, jak má máma a táta sedí tiše u stolu. Je to přetrvávající náznak obětavosti, že se mi při pomyšlení na ně svírá hrdlo, nebo je to sobectví, protože vím, že nikdy nebudu jejich dcerou?

"Oni skáčou ven!"
Zvedám hlavu. Krk mě bolí. Otočila jsem se zády ke zdi alespoň na půl hodiny, poslouchám řvoucí vítr a sleduju město, které se mění ve skvrnu kolem nás. Sedím v přední části. Vlak zpomalil v několika posledních minutách a vidím, že chlapec, který křičel, má pravdu: Dauntless skáče s předstihem na střechy budov tak, když vlak kolem nich projíždí. Dráhy jsou sedm poschodí nahoře.
Představa, že vyskočím z jedoucího vlaku na střechu, je mi na zvracení, protože vidím mezeru mezi okrajem střechy a okrajem trati. Vstávám a klopýtám na druhou stranu vozu, kde stojí ostatní frakce v řadě.
"Musíme taky tak skočit," říká Candorská dívka. Má velký nos a křivé zuby.
"Skvěle," odpovídá Candorský chlapec. "protože to dává dokonalý smysl, Molly. Vyskakují z vlaku na střechu."
"To je typ, ke kterému jsme se přihlásili, Petere," upozorňuje ho dívka.
"No, já to dělat nebudu," říká kluk z Amitské frakce. Má olivovou pleť a hnědou košili - on jediný přišel z Amity. Jeho tváře září slzami.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pavla Pavla | 28. října 2011 v 14:33 | Reagovat

WOW! Sice jsou tam nějaké ty překlepy v překladu a některé ty věty mi nedávaly smysl, ale celkový dojem z knihy mi to stejně nepokazilo... Kniha se mi moc líbí. Příjemná oddychovka ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama