Divergent - 6.kapitola 2/2

28. října 2011 v 16:27 | Monii |  Veronica Roth - Divergent
KAPITOLA ŠEST (2/2)


"Musíš," říká Christina, "nebo selžeš. Pojď, bude to v pohodě."
"Ne, to nechci! Raději budu méněcenný, než mrtvý!" Amitský chlapec kroutí hlavou. Znělo to panicky. Pořád vrtí hlavou a dívá se na střechu, která se téměř blíží k nám.
Nesouhlasím s ním. Raději budu mrtvá než nepatřit nikam, podobně jako méněcenný.
"Nemůžeš ho nutit," říkám a podívám se na Christinu. Její hnědé oči jsou doširoka otevřené, a rty k sobě tiskne tak pevně, až mění barvu. Nabízí mi ruku.
"Tady," říká. Zvedám obočí na její nabízenou ruku, že nepotřebuji pomoc, ale dodává, "Já jen…nemůžu to udělat, pokud mě někdo netáhne."
Beru ji za ruku a stavíme se na hranu vozu. Při naklánění na střechu počítám, "Jedna…dva…tři!"
Na tři jsme se pustily vagonu. Chvíli jsme ve stavu beztíže, pak mi bouchnou nohy o zem a já cítím bolest mé holeni. Prudké přistání mě rozplácne na střeše, štěrk pod mou tváří. Pouštím Christininu ruku. Ona se směje.
"To byla zábava," říká.
Christina zapadne do Dauntlessu vzrušením. Sundávám si štěrk z tváře. Všichni zahájí skákání na střechu kromě Amitského kluka, všichni s různou mírou úspěchu. Candorská dívka s křivými zuby si drží kotník a škubne sebou, a Peter, Candorský chlapec s lesklou pletí se hrdě šklebí - přistál na nohou.
Pak slyším nářek. Otáčím hlavou a hledám zdroj zvuku. Dívka stojí na okraji střechy, dívá se dolů na zem a křičí. Za ní stojí Dauntlesský kluk a drží ji v pase, aby jí zabránil od pádu.
"Rito," říká, "Rito, uklidni se. Rito - "
Stojím a dívám se přes okraj. Je tam tělo kluka na chodníku pod námi; dívka, její ruce a nohy jsou ohnuté v nestandardních úhlech, její vlasy jí vlají ve vějíři kolem hlavy. Žaludek mám jako na vodě a zírám na železniční koleje. Ne každý to zvládne. A ani Dauntless není bezpečný.
Rita klesá na kolena a vzlyká. Odvrátila jsem pohled. Čím déle bych se na ni dívala, tím je pravděpodobnější, že bych se rozbrečela taky, ale nechci brečet před těmi lidmi.
Říkám si, jak vážně je to možné, jak takhle tady věci fungují. Děláme nebezpečné věci a lidé umírají. Lidé zemřou a my přejdeme k další nebezpečné věci. Čím dříve poučení zeslábne, tím větší šanci máme na přežití do zahájení.
Nejsem si jistá, že přežiju do zahájení.
Říkám si, že budu počítat do tří, a když jsem to udělala já, budu pokračovat. Jedna. Vidím obrázek dívčího těla na chodníku, a zachvěju se. Dva. Slyšela jsem, jak Rita vzlyká a ujišťuje chlapce za ní. Tři.
Našpulím rty, odcházím od Rity a na hrany střechy.
Loket mě pálí. Vytáhnu rukáv a zkoumám mou chvějící ruku. Nějaká kůže se odlupuje, ale není to krvácení.
"Ooh, skandální! Stiffovi se pálí nějaká kůže!"
Zvedám hlavu. "Stiff" je slang pro Abnegation a já jsem tady z něj jediná. Peter se na mě ušklíbne. Slyším smích. Mé tváře hoří, nechám rukáv spadnout.
"Poslouchejte! Jmenuji se Max! Jsem jedním z vůdců vaší nové frakce!" křičí muž na druhé straně střechy. Je starší než ostatní, s hlubokými záhyby na jeho tmavé pleti a šedými vlasy na spáncích, a stojí na římse, jako by to byl chodník. Jako někdo, kdo už zažil více pádů. "Několik pater pod námi jsou členové a vstup do našeho areálu. Pokud se nemůžete sebrat a neskočíte, nepatříte sem. Naše zahájení má mít tu čest a jít první."
"Chcete, abychom skočili z římsy?" ptá se Erudovaná dívka. Je o pár centimetrů vyšší, než já, s hnědými vlasy a plnými rty. Ústa jí visí otevřená.
Nevím, proč je tak šokovaná.
"Ano," řekl Max. Vypadal pobaveně.
"Je tam dole voda, nebo něco?"
"To říkal kdo?" zvedl obočí.
Dav se před zahájením rozdělí na dvě poloviny, kvůli široké cestě. Dívám se kolem sebe. Nikdo nevypadá, že by chtěl skočit z budovy - jejich oči jsou všude, až na Maxe. Někteří si léčí drobná zranění nebo sundávají štěrk z oblečení. Podívala jsem se na Petera. Vybírá si štěrk z kůže. Snažím se vypadat bezstarostně.
Jsem hrdá. Jednoho dne mě to zavede do potíží, ale dnešek je pro mě statečný. Jdu k římse a slyším chechot za mnou.
Max uhne stranou, takže moje cesta je jasná. Jdu až na okraj a podívám se dolů. Vítr bičuje přes oblečení, takže se blíží rupnutí látky. Budova tvoří jednu stranu náměstí s dalšími třemi budovami. V centru náměstí je obrovská díra v betonu. Nemůžu vidět, co je v ní.
Jedná se o zastrašovací taktiku. Bezpečně přistanu na dně. Zvědavost je jediná věc, která mi pomáhá, abych udělala další krok k římse. Zuby mi drkotají. Nemůžu couvnout. Ne před všemi lidmi, pravděpodobně neuspěju za mnou. Ruce mi sahají na límec, aby našly knoflík, který zajišťuje, aby se límec zavřel. Po několika pokusech, rozepínám háčky z límce a vytahuju si ho na ramena.
Pod tím mám šedé tričko. Je to přísnější než ostatní oblečení, a nikdo mě v něm dříve neviděl. Zabalím vnější část košile do klubka a podívám se přes rameno, na Petera. Se zaťatými zuby mu hodím míč látky tak tvrdě, jak jen mohu. Zasáhne ho to tvrdě do hrudi. Opřeně se na mě podívá. Slyším pískání a výkřiky za sebou.
Dívám se znovu na díru. Na mé bledé ruce vzniká husí kůže a žaludek se potácí. Když to neudělám teď, nebudu moct to udělat vůbec. Ztěžka jsem polkla.
Nepřemýšlím. Jen pokrčím kolena a skáču.
Vzduch mi píská v uších, když se blížím k zemi, roste a rozšiřuje se, nebo když padám směrem k zemi, mé srdce buší tak rychle, že to bolí, každý sval v mém těle se napíná a mám pocit padajícího žaludku. Otvor mě obklopuje a nechám se padat do tmy.
Dopadla jsem na něco tvrdého. Dává se to tak na způsob, že mé tělo je kolébka. Dopad mi vyrazí dech a já sípám, abych mohla opět dýchat. Ruce a nohy mě pálí.
Síť. Na dně jámy je síť. Dívám se na budovu nade mnou a směju se, napůl úlovou, napůl hystericky. Mé tělo se třese a zakrývám si obličej rukama. Jen jsem skočila ze střechy.
Musím znovu stát na pevné zemi. Vidím několik rukou protahujících se pro mě na okraji sítě, tak se chytám první, kterou nahmatám a táhnu se napříč. Drmolím, a abych měla zakrytou tvář - první se soustředím na dřevěnou podlahu, kdyby mě nechytil.
"On" je mladý muž, se kterým mám spojenou ruku. Má volný horní ret a plný dolní ret. Jeho oči jsou tak hluboké, že se mu řasy dotýkají kůže nad obočím, a jsou tmavě modré, vysněné, spánkové, čekající barva.
Jeho ruce mě svírají v náručí, ale pustí mě, když stojím pevně na nohou.
"Děkuju," říkám.
Stojíme na stupínku, deset metrů nad zemí. Kolem nás je otevřená jeskyně.
"Nemůžu tomu věřit," říká hlas za ním. Patří tmavovlasé dívce a třemi stříbrnými proužky přes její pravé obočí. Usměje se na mě. "Stiff skočil první? Neslýchané."
"Existuje důvod, proč je opustila, Lauren," říká. Jeho hlas je hluboký a dunivý.
"Jak se jmenuješ?"
"Um…" Nevím, proč váhám. Ale "Beatrice" prostě nezní právě každodenně.
"Přemýšlej o tom," říká, lehce se pokřiveně usměje. "Ty to nechápeš, můžeš si vybrat znovu."
Nové místo, nové jméno. Tady můžu být předělána.
"Tris," říkám jistě.
"Tris," Lauren opakuje s úsměvem. "Činím oznámení. Čtyři."
Chlapec se podívá přes rameno a křičí, "První skokan - Tris!"
Dav se zhmotní ze tmy, když si mé oči zvyknou. Povzbuzují a pumpují jejich pěstmi, a pak další osoby dopadají do sítě. Její křik následuje její pád. Christina. Všichni se smějí, ale k smíchu přidávají více povzbuzení. Ruce Čtyřky mi dopadnou na záda a říká, "Vítej v Dauntlessu."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pavla Pavla | 28. října 2011 v 21:43 | Reagovat

Jo! :D Líbí, líbí a těším se na další kapitolku... :) ;)

2 Rilik Rilik | 30. října 2011 v 7:37 | Reagovat

Díky za překlady :-)

3 Ema Ema | 24. února 2012 v 17:42 | Reagovat

díkec :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama