Divergent - 7.kapitola 2/2

31. října 2011 v 14:17 | Monii |  Veronica Roth - Divergent
KAPITOLA SEDM (2/2)

"Co jsi dělal v poslední době, Čtyřko?" ptá se.
Čtyřka pokrčí rameny. "Nic, opravdu," říká.
Jsou oni přátelé? Oči mi těkají mezi Čtyřkou a Erikem. Všechno co Erik dělá - sedí tady, ptá se Čtyřky - napovídá, že jsou, ale způsob, kterým Čtyřka sedí, napjatý jako natažený drát, napovídá, že jsou něco jiného. Soupeři, možná, ale jak je to možné, jestli Erik je vůdce a Čtyřka ne? "Max se pořád s tebou snaží setkat, ale nemusíš se ukázat," říká Erik. "Požádal mě, abych zjistil, co se s tebou děje."
Čtyřka se dívá na Erika několik sekund, než řekne, "Řekni mu, že jsem spokojen s názorem, který se mě v současné době drží."
"Tak on ti chce dát práci."
Kroužky v Erikově obočí odráží světlo. Možná, že Erik vnímá Čtyřku jako potencionální ohrožení své pozice. Můj otec říká, že ti, kteří chtějí dostat moc a žijí v teroru, že ho ztratí. To je důvod, proč musíme dát sílu těm, kteří to nechtějí.
"Vypadá to tak," říká Čtyřka.
"Ty nejsi zajímavý."
"Nebyl jsem zajímavý po celé dva roky."
"No," říká Erik. "Doufejme, že pak dostane bod."
Poplácá Čtyřku po rameně, příliš tvrdě, a vstane. Když odejde, musím se okamžitě nahrbit. Neuvědomila jsem si, že jsem byla tak nervózní.
"Vy dva jste…přátelé?" říkám, neschopná skrýt svou zvědavost.
"Byli jsme ve stejné zahajovací třídě," říká, "Přišel z Erudite."
Všechny myšlenky opatrně dochází k Čtyřce. "Byl jsi taky přeměněný?"
"Myslel jsem, že jen Candorští mají potíže s ptaním příliš mnoho otázek," řekl chladně. "Teď má Stiff taky?"
"To musí být, protože ty jsi tak přístupný," říkám rozhodně. "Víš. Stejně jako lůžko z hřebíků."
Upřeně se na mě podívá a já musím odtrhnout oči. On není pes, ale platí u něj stejná pravidla. Podívání pryč je submisivní. Podívat se mu do očí, je to výzva. Je to moje volba.
Teplo vletí do mé tváře. Co se stane, když toto napětí rozbije?
Ale on jen řekne, "Opatrně, Tris."
Žaludek mi klesne, jako bych spolkla kámen. Členové Dauntlessu u jiného stolu volají Čtyřku a já se dívám na Christinu. Zvyšuje obočí.
"Cože?" ptám se.
"Já jsem v průběhu ve vytváření teorie."
"A to je?"
Zvedne hamburger, zašklebí se a říká, "Máš přání zemřít."
Po večeři zmizí Čtyřka beze slova. Erik nás vede řadou chodeb, aniž by nám řekl, kam nás vede. Nevím, proč Dauntlesský vůdce by byl zodpovědný za skupinu zasvěcenců, ale možná je to jen pro dnešek.
Na konci každé chodby je modré světlo, ale mezi nimi je tma, tak musím dávat pozor, aby nezakopávala na nerovném povrchu. Christina jde tiše vedle mě. Nikdo nám neřekl, abychom byly zticha, ale nikdo z nás nemá co říct.
Erik se zastaví před dřevěnými dveřmi a složí si ruce. Shromažďujeme se kolem něj.
"Pro ty z vás, kteří to neví, mé jméno je Erik," říká. "Jsem jeden z pěti vedoucích Dauntlessu. Zahajovací proces tady bereme velmi vážně, takže jsem se nabídl dohlídnout na většinu tréninku."
Tahle myšlenka mi přináší nevolnost. Myšlenka, že Dauntlesský vůdce bude dohlížet na naše zahájení je dost špatné, a to, že to dělá Erik, je ještě horší.
"Některá základní pravidla," říká. "Musíte být ve výcvikové místnosti v osm hodin každý den. Výcvik probíhá každý den od osmi do šesti, s přestávkou na oběd. Po šesté můžete dělat, co chcete. Dostanete taky nějaký čas mezi jednotlivou dobou ze zahájení."
Fráze "dělat si co chcete" mi zůstane v mysli. Doma jsem nikdy nedělala to, co jsem chtěla, ani večer. Musela jsem myslet na potřeby druhých lidí jako první. Já ani nevím, co bych chtěla dělat.
"Máte dovoleno opustit areál pouze v doprovodu Dauntlessu," přikyvuje. "Za těmito dveřmi je místnost, kde budete spát v několika dalších týdnech. Můžete si všimnout, že je tam deset lůžek, ale vás je pouze devět. Očekávali jsme, že většina z vás by si nevybrala takovou dálku."
"Ale my jsme začali ve dvanácti," protestuje Christina. Zavírám oči a čekám na pokárání. Christina se potřebuje naučit mlčet.
"Je vždy aspoň jeden přeměněný, který se nedostane do areálu," říká Erik, vybírá si kůžičku kolem nehtu a krčí rameny. "No, v první fázi zahajovacího řízení držíme přeměněné a narozené Dauntlesské do zahájení samostatně, ale to neznamená, že jste hodnoceni samostatně. Na konci zahájení bude vaše hodnocení srovnáno s Dauntlesskými. A oni jsou lepší, než vy. Tak jsem očekával, že -"
"Žebříčky?" ptá se hnědovlasá dívka z Erudite po mé pravici. "Proč jsme hodnoceni?"
Eric se usmívá, a na modrém světle jeho úsměv vypadá podle, jako by mu někdo do obličeje řízl nožem.
"Vaše hodnocení slouží ke dvěma účelům," říká. "První je, že určuje pořadí, ve kterém si vyberete zaměstnání po zahájení. Je tady pouze pár vhodných pozic k dispozici"
Žaludek se mi stahuje. Vím, že při pohledu na jeho úsměv - podobný znám, když jsem vstoupila do místnosti na zkoušku, věděla jsem, že se něco špatného stane - se nestane nic dobrého.
"Druhý účel," říká, "je to, že pouze první desítka zahájení jsou členové."
Bolest stahuje můj žaludek. Všichni stojíme v klidu jako sochy. A pak Christina říká, "Co?"
"Je jedenáct Dauntlesských-narozených a devět z vás," pokračuje Erik. "Čtyři zasvěcení půjdou pryč na konci první etapy. Zbytek po závěrečném testu."
To znamená, že i když po každé části zahájení se nás představí šest, nováčci nesmí být členi. Vidím Christinu koutkem oka, ale nemůžu se na ni podívat. Moje oči jsou pevně stanoveny na Erika a ani se z něj nehnou.
Mé šance, jako nejmenší zasvěcený, jako jediný změněný z Abnegationu, nejsou dobré.
"Co budeme dělat, když odejdeme?" ptá se Peter.
"Odejdete z areálu Dauntlessu," říká Erik lhostejně, "a žít méněcenně."
Hnědovlasá dívka dává ruku na ústa, aby zadržela vzlyk. Vzpomínám si, jak méněcenný muž s šedými zuby popadl pytlík jablek z mých rukou. Jeho nudné, vytřeštěné oči. Ale místo pláče, jako Erudovaná holka, se cítím chladně. Těžce.
Budu členem. Budu.
"Ale to…není fér!" ramenatá Candorská dívka, Molly, říká. I když zní naštvaně, vypadá vyděšeně. "Kdybychom věděli - "
"Chceš říct, že kdybyste to věděli před Výběrovým Obřadem, nevybrali byste si Dauntless?" Erik vyštěkne. "Protože jestli je to tento případ, měly byste se dostat ven teď. Pokud jsi opravdu jeden z nás, nebude záležet na tom, že bys mohla selhat. A pokud ano, jsi zbabělec."
Erik zatlačí na dveře do ložnice.
"Vybrali jste si nás," říká. "Nyní si vybereme my vás."
Ležím v posteli a poslouchám dýchání devíti lidí.
Nikdy jsem nespala ve stejné místnosti jako chlapec předtím, ale tady nemám jinou možnost, pokud nechci spát na chodbě. Všichni ostatní si změnili své oblečení na oblečení Dauntlessu stanovené pro nás, ale já spím v oblečení určené pro Abnegation, které ještě voní jako mýdlo a čerstvý vzduch, jako doma.
Měla jsem svůj pokoj. Mohla jsem vidět trávník z okna, a za ním siluetu mlhy. Jsem zvyklá spát v tichu.
Teplo se zvětšuje za mýma očima, když jsem z domova, a když mrknu, vyklouzne mi slza. Zakrývám si ústa, abych potlačila vzlyk.
Nemůžu brečet, tady ne. Musím se uklidnit.
Vždy to tady bude. Můžu se dívat na můj odraz, kdykoliv budu chtít. Můžu se spřátelit s Christinou, a ostříhat si vlasy nakrátko, a nechat ostatní lidi, ať si svůj zmatek uklízí sami.
Ruce se mi třesou a slzy přijdou rychleji, rozmažou mé vize.
Nezáleží na tom, že příště uvidím rodiče na Dni otevřených dveří, stěží mě poznají - pokud vůbec přijdou. Nezáleží na tom, že to přináší bolest, když na zlomek vteřiny pomyslím na jejich tváře. Dokonce i Caleb, přestože mi jeho tajemství přineslo bolest. Nezáleží na tom.
Škrtivý zvuk přeruší dýchání a následuje vzlyk. Pružiny postele pískají, jak se velké tělo otáčí, a polštář tlumí vzlyky, ale ne dost. Pocházejí z palandy vedle mě, která patří Candorskému klukovi, Alovi, největší a nejširší za všech nových členů. On je poslední člověk, u kterého jsem čekala, že se zhroutí.
Jeho nohy jsou jen pár centimetrů od mé hlavy. Měla bych ho utěšit - měla bych chtít ho utěšit, protože jsem takhle byla vychována. Místo toho cítím znechucení. Někdo, kdo vypadá tak silně, aby nepůsobil tak slabě. Proč nemůže prostě udržet pláč, jako my ostatní?
Ztěžka jsem polkla.
Kdyby má matka věděla, co jsem si myslela, kdybych věděla, jak vypadá, dala by mi. Koutky úst jí odmítly. Obočí nízko nad očima, ne zamračeně, téměř unaveně. Přetáhla jsem si patou ruky po tváři.
Al vzlyká znovu. Skoro cítím zvuk mříže v mém krku. Je jen pár centimetrů ode mě - abych se ho dotkla.
Ne. Dávám ruku zpátky a vracím ji na mou stranu, ke zdi. Nikdo nemá vědět, že mu nechci pomoct. Můžu tyto tajnosti pohřbít. Mé oči jsou zavřené a já cítím příchod spánku, ale pokaždé, když přišel blízko, slyšela jsem Ala znovu.
Možná, že můj problém není to, že nemůžu jít domů. Bude mi chybět moje matka, a otec, a Caleb, a večerní ohně, a klapání pletacích jehlic mé matky, ale to není jediný důvod pro dutý pocit v žaludku.
Můj problém může být ten, že i když půjdu domů, nepatřila bych tam mezi lidi, kteří dávají bez přemýšlení a péče, bez únavy.
Ta myšlenka mě přivede k drcení zubů. Dávám polštáře kolem uší, aby blokovaly Alův pláč, a usínám s kruhem vlhkosti, která tlačí na mou tvář.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pavla Pavla | 31. října 2011 v 19:12 | Reagovat

WOW! Tak ta věta, kterou říká Erik: "Vybrali jste si nás. Teď si vybereme my vás" zní dost strašidelně... :)

2 ruzovka ruzovka | 3. listopadu 2011 v 10:36 | Reagovat

super! díky za překlad...dobře, že jsi zpět

3 Pavla Pavla | 6. listopadu 2011 v 19:58 | Reagovat

Prosím, kdy bude další kapitolka...? :( Chodím sem denně! Prosím, prosím...! :)

4 Zulík Zulík | 17. prosince 2011 v 23:12 | Reagovat

Pridávam sa pridáš prosím dalšiu?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama